Hlavní sponzor
MC CZ 2004

Domů
Nahoru
Moloss v nouzi
Vaše názory
Mapa stránek

eKlub Moloss CZ

FCI

ČMKU

ČKS

Skrytý text: hledáme stálého reklamního partnera a sponzora

Stránka opuštěných psů:

Jak připravím psa na výstavu?

To je otázka, kterou slýcháme hlavně od začínajících vystavovatelů velmi často. Pravda je taková, že lehce nadprůměrný dokonale předvedený pes má na výstavách větší šance na úspěch, než sebelepší pes, kterého jeho pán nedovede postavit, kterého jeho pán nedovede předvést tak, aby se co nejlépe uplatnily jeho přednosti. Předvádění psů na výstavách je uměním, jež poskytuje obživu profesionálům, handlerům. Asi nikdo z nás nebude profesionálním handlerem, ale měli bychom se naučit svého psa ukázat tak, aby se jevil v tom lepším světle. A nejenom on.

Co musí pes v kruhu umět?

Především musí být klidný, musí strpět blízkost jiných psů a jiných lidí ve své blízkosti. Proto nesmíme být nervózní ani my, neboť naše nervozita by se přenesla na psa, který je velmi citlivý na všechna hnutí naší mysli. Proto si my sami musíme říci, že - nejde-li o život, nejde vlastně o nic. A na výstavách o život opravdu nejde. Po nezkušeném psovi nemůžeme chtít, aby se ve výstavním kruhu tvářil jako suverén, je-li poprvé mezi lidmi nebo psy. Proto psa od útlého věku přivykáme ruchu ulice čí výstavy - a bereme ho s sebou na výstavy i v případě, že není přihlášen. Pes si zvykne na záplavu dojmů a pachů, které se na něho hrnou, a až poprvé stane v kruhu, nebude ho prostředí tolik rušit. Psa můžeme přihlašovat na výstavu většinou od šesti měsíců a zkušený posuzovatel „dorostence“ a mladé psy posuzuje tolerantněji, protože ví, že se pes všechno teprve učí. Proto bývá většinou pro pozdější kariéru výstavního psa výhodnější, když se otrká již jako mladý a zvykne si na ruch výstavy (konec konců si na ni zvykneme i my).

Stejně důležité je, aby pes uměl chodit. Pes chodit samozřejmě umí, ale měl by umět chodit na vodítku a na vodítko a povely svého pána by měl citlivě reagovat. Měl by být zvyklý chodit a běhat se svým pánem v kruhu (ač je to pro něj nepochybně nepochopitelné), měl by umět chodit a běhat po přímce tam a hned zase zpátky. Neměl by táhnout a na povel svého pána by měl jít pomaleji či rychleji, jak to právě situace v kruhu vyžaduje.

Neméně důležité je, aby pes uměl stát. Tedy aby se uměl postavit do výstavního postoje, při kterém nejvíce vyniknou jeho přednosti. Pes je nejkrásnější při vzbuzené pozornosti, kdy s napjatými svaly a pozorným pohledem sleduje, co ho zajímá. Podle zásad FCI je jakékoliv dvojí předvádění psa zakázáno, a rozhodčí mohou postihnout (třeba i vyloučením z posuzování - diskvalifikací) vystavovatele, pokud například někdo mimo kruh na psa volá, píská nebo mává. Proto je dobré psa naučit nějaký vhodný povel (třeba „Kočička!“ nebo „Kde máš paničku!“ nebo „Krásně stůj!“ či „Výstavka, Žeryku, výstavka!“). Povel opakujeme, kdykoliv se pes samovolně nastraží, protože právě zahlédl kočičku, paničku nebo něco, co ho zaujalo, a budeme-li důslední a trpěliví, pes si náš povel spojí s požadovaným chováním (výstavním postojem) a opravdu se pak na povel postaví do pozoru.

Další poněkud opomíjenou skutečností je, že rozhodčí musí zkontrolovat chrup psa a musí také u psů ohmatat, zda mají stejně vyvinutá varlata zcela spuštěná v šourku (jak požadují všechny standardy). Proto musíme psa naučit, jak ukázat zuby skusu, třeňové zuby a nakonec i stoličky zcela vzadu. Nejdříve tedy skus při zavřené tlamě, pak obě strany a nakonec doširoka otevřít. Pes také musí strpět, že se mu rozhodčí na zuby dívá (někdy velmi zblízka) a že mu ohmatává varlata.

Na výstavách v zahraničí musí pes strpět ještě mnohem víc. Asi nikdo nebude vlastníma rukama zkoušet, zda má fila pevný hřbet či středoasiat pevné klouby, ale u většiny ostatních plemen je to zcela běžné. Zahraniční rozhodčí psy často důkladně prohmatávají, mastinům rovnají vrásky na tlamě, bullmastiffům zkoušejí pevnost hřbetu, vystavovaným psům doslova prohmatávají páteř, svaly i klouby. Pes se nesmí vyděšeně krčit a uskakovat, nesmí se ale také pokoušet ukousnout rozhodčímu hlavu. Agresivita v kruhu vede ve většině případů k diskvalifikaci a bojácná reakce zase snižuje výsledné hodnocení. Proto musíme psa přivyknout i takovému jednání. Máme-li psa sebevědomého a temperamentního, který je vysloveně nedůtklivý, rozhodčího raději varujeme předem. Žádný rozumný rozhodčí nebude riskovat ztrátu končetin. V žádném případě však pes nesmí útočit ani na ostatní psy v kruhu, ani na osoby, které se v kruhu pohybují, ani na rozhodčího, který se pokouší z uctivé vzdálenosti zahlédnout alespoň nějaké zuby posuzovaného psa.

A jak to všechno psa naučíme?

O klidu v kruhu jsme již hovořili - tady pomůže jedině zvyk.

Naučíme-li psa správně reagovat na naše povely, záleží jen na nás, abychom psa v kruhu právně vedli. V kroku ani v klusu rozhodně nepředbíháme toho, co jde před námi, udržujeme za ním přiměřenou vzdálenost (aby nemohlo dojít k nechtěné agresi mezi psy). V kruhu se pohybujeme po co největší kružnici, aby měli psi dostatek prostoru, a řídíme se všemi pokyny rozhodčího nebo vedoucího kruhu (v uvedeném pořadí co do důležitosti). Při tréninku v kruhu (protože jinak než nácvikem psovi nevysvětlíme, že má chodit dokolečka dokola) se snažíme najít takové tempo, které psovi nejvíce vyhovuje. U fily hledáme tempo, při kterém nejvíce vynikne její mimochod (vlnivý krok jako u velblouda, kdy se obě končetiny na jedné straně těla současně pohybují vpřed), u ostatních plemen naopak hledáme tempo, při kterém pes mimochodem nejde - tedy rychlejší tempo. Veškerý trénink by se měl odehrávat alespoň ve dvou - měli bychom mít při nácviku pozorovatele, který nás upozorní na naše chyby a pomůže nám hledat optimální tempo.
Totéž platí o postoji - zkušenému psovi můžeme dokonce narovnávat tlapy podle libosti, zvednout za hrudník a znovu spustit, aby se lépe postavil, poopravit postoj pánevních končetin, aby se trošku narovnala jinak trošku klenutá bedra - a na to je právě třeba pomocník, který psa pozoruje z odstupu a vidí ho jako celek a může nám pomoci najít nejlepší postoj psa.

Se známými a pak i s neznámými trénujeme prohlížení zubů - a u psů také kontrolu varlat. Vidíme-li, že pes při této kontrole reaguje nelibě, raději se naučíme zachytit mu hlavu do ohbí lokte a přidržet záď, aby si nesedal a neměl šanci vystartovat po ruce, která mu prohmatává tato citlivá místa. Ke kontrole zubů si psa posadíme nejraději před sebe, nakloníme se nad ním a ukazujeme zuby. Musíme se ale za pomoci ochotných známých naučit ukázat zuby psa tak, aby je rozhodčí opravdu viděl  - a aby mu v pohledu do psí tlamy nebránilo temeno naší skloněné hlavy.

A jde-li o plemeno, které se řadí mezi ty méně divoké, zvykáme ho i prohmatávání hřbetu, krku, svalů a kloubů končetin. Nejdříve sami, pak zase za pomoci známých.

Závěrem by možná nebylo od věci zmínit se i o nás jako vystavovatelích. Molossové jsou velcí psi. V kruhu však musí být
ukáznění nejen oni - ukáznění bychom měli být i my. To znamená nastoupit do kruhu včas, poslouchat pokyny nejvyšší autority v kruhu - rozhodčího - i jeho pomocníka (vedoucího kruhu). Držet svého psa tak, aby nemohl být nebezpečný ani sobě, ani druhým. Protože pes se posuzuje v klidu, ale i v pohybu, měli bychom volit takovou obuv, ve které vydržíme běhat v kruhu a ve které se budeme moci dobře zapřít, pokud bude třeba našeho psa rychle ovládnout silou (protože ne všichni budou tak disciplinovaní jako my). A na rozhodnutí rozhodčího rozhodně nereagujeme agresivně či pobouřeně - vždyť je to také člověk. My sice víme, že náš pes je ten nejkrásnější, ale podle standardu to může být někdy trošku jinak. Každý člověk - a někdy i rozhodčí - má právo na svůj vlastní názor, je-li to v souladu se standardem. Nejsme-li s některým rozhodčím spokojeni, protože neocenil dostatečně přednosti našeho psa, příště se prostě přihlásíme na výstavu, kde posuzuje někdo jiný. Protože - upřímně řečeno - občas se stává, že to, co se znelíbilo jednomu, bude druhý rozhodčí pokládat za přednost.

Protože jedině ten náš pes je opravdu ten nejkrásnější.